Na kole do práce

Pohled přes řídítka je lepší, než rezignované obličeje v metru.

Jenže… Stalo se, že se DATART přestěhoval z Pernerovy ulice o pár metrů vedle, do nové budovy Corso, kde máme jak kolárnu, tak sprchu, dva základní předpoklady pro dopravu do práce vlastními silami. A já se ostatně přestěhoval taky – do Bohnic (než se začnete škodolibě zubit, musím vás upozornit, že se v této čtvrti vyskytují i budovy nespadající pod psychiatrickou léčebnu:-)

To znamená, že mezi prací a domovem mě čeká půl hodiny kyselých obličejů v metru, nebo 30 minut příjemné vyjížďky na kole. Na bicyklu brázdím lesy rád, a tak s rostoucími teplotami padlo rozhodnutí: jednou to vezmu do kanceláře na kole.

Připravit…

Cesta do práce není nedělní výlet, všechno musí klapat. Je třeba si vyzkoušet cestu i jinak, než prstem po mapě – věřte, že karambolů se může stát dost, takže do poslední chvíle si nejste jistí, jestli je to dobrý nápad. Pokud o jízdě kolmo taky uvažujete, doporučuju si projít následující seznam:

• Máte kde v práci uskladnit bezpečně kolo? Protože nic „nepotěší“ víc, než návrat do prázdné kolárny.
• Můžete se po příjezdu osprchovat? Protože i když pojedete rekreační rychlostí, budete se potřebovat zcivilizovat.
• Najde se v práci sušák, na který rozhodíte propocené oblečení? Protože pod batohem se prostě zpotíte.
• Má vůbec koupelna zamykací dveře? Protože… to je snad jasné.

S pocitem, že „předletovou přípravu“ mám úspěšně za sebou, ještě naposled kontroluji celou výbavu a stav kola. Tak snad to vyjde!

Skvělé video Pepy Dresslera, které vás připraví na pohyb městem na kole.

…pozór…

Trasu z Bohnic do Karlína znám jak své boty. Chvíli zvažuji, jestli zvolit klasickou trasu trojskou cyklostezkou, nebo zariskovat a střihnout to přes Stromovku a Štvanici. Nakonec volím jistější variantu – přeci jen ranní ucpané Holešovice nejsou zrovna příjemný zážitek.

Do batohu hážu smart casual, ručník a nějakou tu hygienu, na hlavu narazím helmu a šlapu do pedálů. Dneska jedu na „dirťáku“. To je kolo na triky, na výlety se nehodí, ale je mnohem zábavnější než nějaká závodní cross-country raketa. Rekordy neplánuju, je krásné slunečné ráno, tak proč se honit? Vyrážím radši s rezervou, zatím nevědouc, že se čas navíc bude hodit…

Zkoušel jsem trasu projet na dirťáku (vlevo) i na XC kole (vpravo). Kupodivu se čas cesty lišil minimálně.

…teď!

Z Bohnic k Vltavě vede asi osm cest. Některé z nich se sice pro auta hodí, ale já radši terén. Nejzábavnější částí trasy je proto sjezd okolo botanické zahrady. Je vymletý letními bouřkami, sem tam z něj trčí kořeny, sem tam si můžu najet do klopené zatáčky a vůbec si užívat tříminutový sjezd. Takže chytám pevně řídítka, posouvám těžiště za sedlo a zkouším jet bez brzd, jak dlouho to půjde. Vydržím asi 50 metrů, pak mi strach a řidičské schopnosti nedovolí.

Míjím zoologickou zahradu a v duchu se ptám, jestli nebude cyklostezka okupovaná in-linisty a běžci. Velmi brzo zjišťuji, že ne. Sem tam sice dusají nějaké legíny, občas se slunce zaleskne na vyleštěné přilbě bruslaře, ale ve čtvrt na devět je u Vltavy docela pusto. Zato cyklisty na cestě do práce poznávám okamžitě podle rozvážného tempa. Napadá mě, kolik sil zbyde mě... O to víc mě překvapí, že v kanále už se koupe pár kajakářů a vůbec jim nevadí, že je řeka ledová. Po chvíli šlapání projíždím okolo kolonie na Libeňském poloostrově. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jak se žije na hausbótu, dneska to ale rozhodně nedoženu.

Další část cesty si pamatuji spíš útržkovitě, v blízkosti Palmovky přeci jen počty klusajících sportovců vzrůstají. Po pravici se nakládá loď, záď už má plnou štěrku, příď ještě ne, rozdíl v ponoru je asi metr. Zajímavé! Předjíždí mě cyklista. To se mu to šlape, když nemusí jet vestoje. U Libeňského mostu vystupuje pár, míří k nim nějaká paní – evidentně realitní makléřka. Jó, to si pamatuju, jak jsme jezdili po celé Praze a doufali, že se někde uhnízdíme... Objíždím golfový resort na Rohanském ostrově a už asi po desáté si říkám, kdy tahle lokalita byla naposledy ostrovem.

Nejlepší start dne

A je tu Karlín, cílová destinace. Stačí se proplést davy vystupujícími z metra a už najíždím do garáží. Zvláštní pocit, když se místem vyhrazeným řidičům a jejich limuzínám proplétá človíček na šlapohybu. Pocitu jedinečnosti si ale neužívám dlouho – hledám totiž své parkovací místo. Podle instrukcí má být v místnosti A210, ale ani po pěti minutách kroužení mezi auty ho nenacházím. Začínám být trošku nervózní, na delší hledání už mi čas nezbývá, rezerva nerezerva.

Pak mi to dojde. A210 nenajdu, ale 2A10 už ano! Rychle tedy uvazuji kolo do stojanu a svištím výtahem do patra. Ještě sprcha, hodit se do gala, vítězoslavně nastartovat notebook a začít další pracovní den.

Už chápu mentalitu ranních běžců. Sport ráno probudí, zabrání vám hned od probuzení myslet na povinnosti a pohled na jarní Vltavu je o 100 % lepší, než na uspěchané lidi v MHD. Kdo se ke mně příště přidá?

Cesta do práce napěchovaná do tří a půl minuty.