Herní koutek: FIFA 17 je i pro nefotbalisty

Dodneška dokážu z paměti vylovit vypalovačky, které měla v soundtracku. Blur mi tehdy vyřvávali na celý pokoj a Crystal Method si pouštím dodnes. Jenže co začalo u hudby, proměnilo se v boj o pohár. Ten nejdůležitější, světový. A povedlo se. Z velké části proto, že jsem hrál za pány v modrých dresech a Zidane dokázal přesprintovat celé hřiště…

To v novějších dílech už nejde, protože umělá inteligence ve FIFA 17 už je chytřejší za hranicemi pravidla „Tohle je míč, kopni ho tímhle směrem.“ Kdepak, už nestačí umět skluz a rychle bušit do tlačítka sprintu. Ale k tomu se ještě dostanu.

FIFA 17 - zase o fous lepší?

Skeptik ve mně vždycky pochyboval, jak se může fotbal zlepšovat. Marketingová hesla o lepší grafice, hezčích animacích a aktuálních soupiskách mě nechávaly v klidu a spíš jsem nevěřícně koukal na 5 instalačních DVD. Od dob 98 na jednom cédéčku se hodně změnilo…

Čekání na oficiální spuštění jsem si zkracoval hraním demoverze, kdy v touze dostat se co nejdříve do hry jsem se poklepáváním na Enter dostal až k tréninku odebírání míče v brankovišti. Ten šok! Pro mladší hráče Fify je asi nepředstavitelné, že se kdysi fotbal ovládal jen klávesnicí. Myší ovládáte směr i rychlost běhu, na jejích tlačítkách pak máte základní akce, jako jsou přihrávky či hlavičky, zatímco na klávesnici přepínáte hráče či se sklouznete po travičce. FIFA 17 je tak pro mě první hra, kde jsem ochoten přiklonit se k ovládání gamepadem (nebo rovnou sáhnout po celém PS4, nebo Xboxu One S s hrou).

Prvních pár minut jsem dostával ovládání do krve, ale díky všudypřítomné (vypínatelné) nápovědě si klávesové zkratky brzy zapamatujete - alespoň ty základní. Teprve po tomto základním kolečku jsem si troufnul odstartovat svůj první zápas. A aby se nejednalo o nějaké kopání v parku za domem, vybral jsem proti sobě bílý balet Realu Madrid a Manchester City.

První zápas dopadl nad očekávání

FIFA vždycky pracovala s fotbalovou atmosférou. Ke hře nechyběl komentář, dvě jedenáctky v kopačkách si na hřišti plácali, rozcvičovali, chytali se za hlavu, tahali za dresy… A v 17 to dělají rovněž. Chvíli máte pocit, že samotná kopaná je jen doplňkem prezentace vyžehlených dresů (postupně získávajících odstín sytě zelené), ale na dokreslení prostředí to vážně funguje. A kdo si chce jen zahrát, doplňkové animace odklikáte bleskurychle, žádné načítání dat se za nimi neskrývá.

Rozdíl oproti tréninku byl diametrální. Na jednoho hráče se soustředit dokážete, ale jakmile jich po hřišti běhá víc, ztrácíte přehled. Primitivní taktika začátečníka při defenzivě byla jednoduchá: přepnout se na hráče nejbližšího k míči, skluzem zabrat míč a rychle asistovat. V tom nastala změna.

Jakmile totiž přestanete bránit a začnete útočit, začnete si všímat nástrojů, které jsou k dispozici. Přihrávka po zemi na spoluhráče vedle? Nebo delší pass na druhou polovinu hřiště, kde má soupeř slabší obranu? Nahrávka do běhu? Předstíraná střela? Útoky je třeba kombinovat, vyhrát si s nimi, přípravná fáze má vyšší význam, než koncovka. Dokonce jsem měl pocit, že herní asistent napovídá klávesy podle vašich schopností – při první hře mi opakoval, že myší přihrávám, ale ve druhém matchi už navrhoval přesné či prudké přihrávky. FIFA 17 se tak rychle zařadila mezi hry, které rychle začnete hrát, ale teprve tréninkem se stanete mistry.

Zvlášť proto, jak detailně můžete zápasy ovlivňovat. Navolíte si sestavu, formaci, taktiku můžete klidně vymyslet vlastní, můžete i jednotlivým hráčům připravovat vzorce chování. Proto může fotbal na PC oslovit jak hráče stylem „vrhnu se do boje a uvidím“, tak stratégy.

Atmosféra? Spadnete do ní po hlavě

Líbilo se mi, jak FIFA staví na příběhu. Stranou teď ponechme lákadlo v podobě příběhového módu, důležitá je interaktivita. Hrajete poprvé? Zkuste si chvíli bránit a hra si obtížnost přizpůsobí – potom můžete hrát i za Real proti Baníku a stejně se po výhře budete cítit, že jste 90 minut potili krev.

Na procítění má vliv i poprvé použitý engine Frostbite známý ze série Battlefield. Hra vypadá samozřejmě moderně, ostatně EA Sports jsou skoro vývojářskou celebritou, na druhou stranu trávník osvětlený ze čtyř sloupů moc prostoru pro stínohru neposkytuje. Poklonu musím složit hlavně animacím – panáčci se chovají jako lidé. Nepředvádějí nic, co byste na hřištích neviděli, dokonale jim uvěříte setrvačnost, dynamiku změn pohybu, kontrolu nad míčem i to vztekání po žluté kartě.

Jen ta mimika je pořád uvěřitelná jen po zamhouření obou očí. Možná je to nastavením grafiky, ale na mém přetaktovaném Radeonu R9 280X jako kdyby tvářím chyběly stíny a plastičnost. Ale nebojte se, fotbalisty poznáte je na první pohled i na Xboxu 360 nebo PS3. Tedy pokud nebudete hrát nově přidanou japonskou ligu – tam se moje rozpoznávací schopnosti odporoučely na lavičku.

Jediné, co mě při hraní skutečně omezovalo, byl zvuk. Přeci jen z reproduktorů dojem plného stadionu nedostanete ani za úplatek. Pokud budete jen trénovat na liduprázdném hřišti, nevadí to. Ale pro doplnění kvalitního audia (nebo na ty hity v soundtracku) to chce už sluchátka – zvlášť pokud máte spoluhráče a nechcete si spolu během zápasu psát esemesky. Jestli nevíte která, zkuste mrknout třeba na headsety Kingston, mají dobré recenze, jsou pohodlné a některé se dají používat i v civilu, protože mají odpojitelný mikrofon.

Já jsem Alex Hunter a hraju za Karamelky

Největší pozornost na sebe upoutal režim The Journey. Právě ten si mě zaháčkoval hned první animací, dokonce tak, že jsem zapomněl pořizovat screenshoty. Malý Alex Hunter si kope kdesi v Londýně, je faulován, ctižádostivý otec z něj chce mít mistra, kdežto maminka má o synáčka strach. První penalta… A Alex (v mém podání naprosté nemehlo) ani netrefil bránu. Střih. Alex vyrostl a jde na testy, kde se rozhodne o jeho budoucí kariéře. Fotbalista, nebo řezník, hasič nebo svačinář?

A mě čeká další šok – můžu Alexovi vybrat osobnost! Bude impulzivní, vyvážený, nebo klidný? Vzhledem k tomu, že u mě branku asi netrefí, klid se bude hodit. Odpověď je tedy jasná, můj hrdina bude vyvážený kliďas. A každou další odpovědí můžete svému egu rozpoložení malinko upravit.

Ochutnal jsem jen začátek příběhu a musím říct, že je to jako dostat drama, trénink a medaili zároveň. Zapotil jsem se u přihrávek do běhu, vyhrál slalom, pochlapil se ve střelbách na branku a ještě jsem vypotil litr adrenalinu, jestli se konečně dostanu dál. Jsem rád, že EA neskočili po modelu „Tohle vyhraje každý,“ ale musíte se skutečně snažit. Fakt jsem se cítil provinile, když na mě trenér spoléhal a pak suše po anglicku mi oznámil, že ode mě čekal víc a je zklamaný.

Pokud bych měl být skutečně hnidopich, některých drobností bych si všimnul. Třeba že v testech jsem prošel s odřenýma ušima, ale můj agent mě pak v rozhovoru vychvaloval do nebe a sliboval mi hvězdnou kariéru. Ale pochopte přeci, že FIFA není Zaklínač!