Herní koutek 3: Od kdy je v zákopech taková zábava?

Pravda, realističnost při tom pověsil na hřebík, ale po pár misích mi vlastně ani nevadí, že by podtitul Battlefieldu 1 mohl znít „volně inspirováno, podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná“.

První mise, která vás uvádí do děje, se o syrovou skutečnost ještě maličko pokouší. Nejdřív v kůži pěšáka běžíte na zteč, aby vás posléze udolaly hordy nepřátel, načež se na obrazovce objeví jméno a rok narození a smrti. Nejdřív jsem vyjeveně koukal, že těm klukům na frontě bylo 21 let. Byli tak mladí!

Jakmile se ale vtělíte do kůže kulometčíka a tankisty, zjistíte, odkud vítr vane. Battlefield vám jen ukazuje role, které můžete ve hře zažít. Vlastně v jakékoli hře. Kam má paměť sahá, vždycky se máte chvíli plížit, pak dojde na adrenalinovou přestřelku a chvíli bráníte stanoviště, kdy nemáte na práci nic jiného, než mačkat spoušť kulometu - jen tentokrát nesedíte ve dveřích vrtulníku.

Kampaň prý má příběh

Co si pamatujete z dějepisu o První světové válce? Zabahněné zákopy? Dvojplošníky? První tanky? Já si v hlavě nosím obrázky, které do knihy Oheň přetavil Henri Barbusse. Frustrované vojáky na obou stranách fronty bojující o ždibec zdevastované země, o kterou vlastně nikdo ani nestál. A Battlefield se občas nechal inspirovat – občas proto potkáte třesoucího se vojáka vedle pohozené pušky, jednou zase filmový prostřih ukáže, že proti sobě dokázali dva nepřátelé stát a nevystřelit.

Ale to jsou jen rádoby dramatické výplňky. Ačkoli příběhová kampaň popisuje bitvy od Francie po Blízký východ a popisuje několik misí z pohledu ústředních hrdinů, o nic epického nepřijdete. Jako jeden příklad za všechny poslouží čtyři mise za pana Bishopa, poprvé v dějinách bojujícího pod australskou vlajkou o Gallipoli.

Tank projede zátarasy, zákopy, chalupou... Dá se říct, že vším.

Jeho cílem je dobýt pláž, pak jednu pevnost, z ní odběhnout do statku vedle a pak se vrátit. Vrchol scénáristova snažení je jeho péče o horlivého nováčka. Znáte to: on chce bojovat, vy už jste veterán, on neumí střílet, vy ano, tak za něj nasazujete krk, aby vám pak jedním výstřelem zachránil život. Jestli čekáte, že tahle story skončí v západu slunce, tak vás Battlefield nezklame. Kýč.

Dokonce, i pokud nehledáte žádný příběh a chcete si jen zastřílet, kampaň si příliš neužijete. Myšlenkové pochody virtuálních nepřátel jsou hodně labilní. Umělá inteligence jim radí leda tak běžet nebo mířit vaším směrem a občas vystřelit. To samé dělají vaši nesmrtelní kolegové, aby pobíhání občas pro efekt doplnili útokem polní lopatkou zblízka.

O skriptech v žánru FPS stříleček asi netřeba mluvit, snad jen že Battlefield je jejich horlivým vyznavačem. Opět tedy jdete dopředu, a jakmile překročíte neviditelnou čáru, vyrojí se v okolí vojáci (klidně i z míst, kde jste to už prohlédli), chvíli po nich střílíte a pak zase popoběhnete o kus dál.

V kampani se animací dočkáte poměrně často.

Multiplayer je jako jiná hra

Zatím to s Battlefieldem 1 moc slavně nevypadá, že? Jestli to však není vaše první zkušenost s touto sérií, pak určitě víte, že sólová kampaň je jen výukový tutorial. Nebál bych se říci, že je to apendix na celé hře. Celé počínání EA se totiž točí okolo multiplayeru.

Ani v něm tíživou atmosféru moc nehledejte, zato akci budete nasávat každou vteřinu. Třeba designéři nijak nešlapali na brzdu, když vymýšleli zbrojní arzenál. Jeho šíře je impozantní. Nejde ani tak o klasické rozdělení ostřelovačky + kulomety + karabiny + samopaly + ruční zbraně a různé typy granátů. Přeci jen jsme na začátku 20. století a proto nestačí mít oko nalepené na optice a střílet. Zprvu to vypadá, že bojujete pomaleji, ve skutečnosti ale musíte jen víc plánovat. Rozdíly mezi jednotlivými kousky jsou značné – s puškou se sice trefíte, ale když minete, máte docela vážný problém. Samopaly zase kropí s takovým rozptylem, že na větší vzdálenosti je zásah spíše dílem náhody. Výběr je proto extrémně důležitý.

Moje parta hrdinů. Všimněte si, že jsou týmy značeny starou abecedou - apple místo alpha, butter místo bravo.

Moje oblíbená class - podpora s praktickým minometem.

Do boje se samozřejmě zapojuje i technika. I ta má k realističnosti daleko, tanky jezdí jak buginy a letadlům by jejich akrobacii záviděl i náš Gripen, ale jejich zapojení je to, co multiplayer tolik oživuje a vyvažuje potenciál herních tříd. I v Battlefieldu 1 můžete volit mezi postavou útočníka, polního medika, podpory a průzkumníka včetně jejich specifických zbraní. Útočník spoléhá na samopaly, felčar na poloautomatickou karabinu, podpora s sebou tahá těžký kulomet a průzkumník (jak jinak) odstřelovačku.

Jsou to ale speciální zbraně a gadgety, které umožňují variabilitu – třeba kulometčík může postavit minomet, nebo opravovat vozidla. Co je lepší? Záleží na mapě. Některé pracují s uzavřenými koridory, jindy bojujete v otevřené krajině. Do rovnice se tak dostávají proměnné v podobě vozidel, zbraní a postav. I potom, co jsem hru vypnul, jsem v hlavě hledal řešení, jak si poradit v kůži medika s obrněnými cíli.

Nakonec jsem našel útočiště v týmu, na kterém stojí a padá každý pořádný multiplayer. Můžete narazit na bandu zelenáčů (jako jsem já), co se hlavně snaží ve hře zorientovat. Běhají sólo, stávají se snadným terčem a snaží se aspoň chvíli přežít. Hra vás ale podporuje v kolegialitě. Získáváte tak body za to, že se držíte svého družstva, že léčíte parťáky, že je kryjete a až přestanete mít chutě schovat se za nejbližší prkno a čekat tam na svůj konec, konečně se dočkáte opojného pocitu, že jste občas i lovcem a ne jen kořistí.

Ten je ještě umocněn, když se můžete s týmem domlouvat – skutečně to funguje, zvlášť když máte na hlavě sluchátka i s mikrofonem. Jeden mrskne do domu plynový granát do místnosti, aby donutil její osádku buď utéct, nebo nasadit plynovou masku, druhý ho doprovodí klasickým granátem, třetí vyčistí poslední přeživší, čtvrtý napraví vzniklé škody a pátý kulometem jistí oblast, kdyby se náhodou někdo potuloval kolem a potřeboval zastřelit.

A pokud budete úspěšní, třeba do týmu získáte masivní bonus v podobě těžké zbroje. Výhled vám pak sice omezí ocelová helma, ale běhat po bojišti s leteckým kulometem nebo plamenometem má své kouzlo. A efekt.

Mohl bych se rozepsat o všech multiplayerových módech, ale v jejich odlišném cílení je právě ta diverzita. V Battlefield 1 je klasický teamový deathmatch, masivní Conquest až pro 64 hráčů, CQB mód Domination, Operations, kde v týmu postupujete několika mapami, Rush pracující s asymetrickým arzenálem nebo dobový War Pigeons, kde se vzájemně se soupeřem sprchujete dělostřelectvem. Některé hry tak vypadají jako zběsilé střílení, v jiných vyhraje takticky uvažující tým – a tak to ve hře více hráčů má vypadat.

Lesy vypadají v Battlefield 1 nádherně.

Bajonetem pancíř tanku neprorazíte. Ale zkusit se to musí.

Dvakrát do jedné řeky vkročím, ochotně

Jestli máte pocit, že jsem poslední řádky psal s nadšením z dynamického boje, máte pravdu. Battlefield byl a je zaměřený na klání proti živým lidem a nějaký příběh okolo je jen pro zasazení dalšího konfliktu.

Daleko víc jako pozlátko slouží grafické zpracování. Už dlouho jsem neviděl tak pěkně zpracovaný les či ruiny rozbombardovaného města! A přitom se vše hýbe plynule a svižně! Žádné propady ve framerate, ani slabounké zacukání, když okolo vás prolétávající bombardér vyhodí do vzduchu tuny písku a hlíny, nic. Největší dojem však z technologického hlediska přinesla destrukce prostředí, kterou si uvědomíte zvláště v tanku. Valíte se vpřed, od pásů létá bahno a když se náhodou do cesty dostane nějaká ta chalupa typická pro francouzský venkov, projedete skrz a za vámi zůstanou jen popadané trámy a suť. Skoro se v člověku až ozývá svědomí, jestli jeho radost z ničení není nezdravá…

Engine Frostbite zkrátka znovu obhájil vysoko zdviženou grafickou laťku, multiplayer rovněž o svou šťávu nepřišel a single player… koho zajímá singleplayer, vojíne?!