Recenze kolonožky Eljet Standard: osobní vznášedlo

Nejsem zrovna sportovní typ, proto koneckonců dělám pro prodejce elektroniky a ne snowboardů. Nijak se tím netajím, stejně jako veřejně přiznávám, že mám rád různé nové elektronické hračky a hejblátka. 

Takže když jsme se v DATARTu rozhodli otestovat šílené vozítko jménem kolonožka, byl jsem jasná volba. Dvě kola, která drží v rovině gyroskop - to je všechno, co k jízdě stačí: „Když se na tom nezabiješ ty, tak to fakt zvládnou všichni.“

A zvládli. A vy to taky dokážete...

Co že to je ta kolonožka?

Je dost pravděpodobné, že jste kolonožku už viděli, i když jste možná ani netušili, jak se záhadný stroj jmenuje. Občas ji vidíte ve městě, objevuje se ve filmech a seriálech… Opravdu jde jen o dvě menší kolečka spojená plochým stupínkem.

Já testoval základní model Standard značky Eljet. V každém kolečku se skrývá 350W motor, maximální rychlost je papírově 16 km/h. Motory pohání baterie, která mě příjemně překvapila nejen dojezdem až 20 km, ale také rychlým nabíjením pod dvě hodiny.

Dvě motorem poháněná kolečka by byla sama o sobě naprosto vražedná, tou hlavní „součástkou“ je tedy systém mikročipů a gyroskopů, který vyhodnocuje polohu jezdce a drží přístroj v rovnováze. Čidla pod každou nohou poznají, jak přenášíte váhu, a podle toho kolonožka jede dopředu, couvá, nebo se otáčí.

Přední stranu poznáte podle modrých světel, která zároveň indikují, na kterou stranu přenášíte váhu. Jinak je přístroj překvapivě jednoduše zpracovaný. Konektor pro nabíječku, zapínací tlačítko, ukazatel baterie a kontrolka rovnovážného postavení… To úplně stačí.

První, co mě po převzetí testovacího kousku šokovalo, byla hmotnost. Nevím, jak jsou na tom kopie z tržnice, ale dodavatel originálních kolonožek se chlubí tím, že používá kvalitní díly, od motoru Changhong přes baterie Samsung po kolečka a zbylé díly. Možná proto váží kolonožka 12 kilogramů (odolnější outdoorové modely i více), a můžete mi věřit, že se pěkně pronese a podoba s činkou nebude čistě náhodná.

Výrobce k ní dává pěknou tašku, která kolonožku těsně obepne a je dobře vyvážená, i tak mě ale po cestě domů bolely ruce. Proto je lepší nebát se a rovnou jezdit.

Pod kolonožkou moc místa není, proto si musíte všímat i drobných nerovností.

Zvládl jsem to já…

Hmotnost a Watty a obaly jsou jedna věc, ale jak se na kolonožce jezdí?

Pro mě to byl zpočátku nezvyk. Nešlo mi nejdřív kloudně nastoupit, ujížděla mi pod nohama, protože chodidlo se musí pokládat vodorovně. Taky chvilku trvá, než se se naučíte držet balanc, když chcete zůstat na místě, a než vůbec pochopíte, jak se přístroj řídí. Kolonožka Eljet je citlivá, což jí však umožňuje i obratné manévrování.

Jenže pak se to zlomí a najednou to jde. U mě to trvalo 10 minut, ale jakmile jsem se naučil, jak se správně postavit a jak se naklánět, začal jsem se na kolonožce cítit jistě a bezpečně. Čidla jsou citlivá a třeba jednoduchost zatáčení překvapila i mě. Jen si hlídejte, abyste přinejmenším ze začátku nezatáčeli příliš prudce, protože pak už je vyvažování náročnější.

Nejlepší je najít si prostě hodinku čas a trénovat. My s kamarádem vyrazili do parku. Nejdřív vám to při nastupování cuká, křečovitě se držíte zábradlí nebo lavičky, jedete pokroucení a skrčení. Stačí začít gyroskopům důvěřovat a zjistíte, že vlastně nastupujete automaticky, že stojíte rovně a uvolněně, jak se má, a kolonožka vás poslouchá na slovo. Po hodině už jsme spolu závodili na čas. Sice vyhrál kamarád, ale bavili jsme se jednoznačně oba.

Je to trochu jako jízda na kole, která vám nejdřív nejde a kterou se musíte naučit, ale po pár letech už ani nevíte, že se nějak vyvažujete a udržujete rovnováhu; všechno je automatické a bezproblémové. U kolonožky se ale neučíte jezdit dny ani týdny, nemáte žádná pomocná kolečka. Za pár minut máte hotovo. Teď na ni prostě nastoupím a jedu, přičemž k ní mám respekt asi jako k tomu bicyklu – nedělám hlouposti, ale rozhodně nemám strach.

Zmínil bych ještě, co mi dělalo při učení největší problém: zastavování a slézání.

Opravdu není problém intuitivně zabrzdit. Nedovedu si představit, že by se někdo nekontrolovaně rozjel jak v nějaké filmové komedii a narazil do stolu nebo zdi. Jen opět chvíli trvá, než se naučíte zastavit plynule a pomalu a slézt tak, aby vám při sundání jedné nohy nezačala kolonožka ujíždět do strany.

Zastavování a slézání (potažmo tedy první nastoupení) jsou situace, kdy nejvíc hrozí „pád“, ale z mé zkušenosti se dají ustát. Pocitově bych je přirovnal k zakopnutí, ale s tím, že jste na ně připraveni, takže si trochu dupnete, máchnete rukama, ale na zem sebou nehodíte. Není špatné se napoprvé pohybovat v užším prostoru, kde se můžete přidržet, ale jinak je paradoxně držení na obtíž – nejlepší je opravdu používat jen náklony vlastního těla.

Pokud byste snad překročili maximální rychlost, začne kolonožka pípat, a v tom případě opravdu doporučuju zpomalit. Nezabijete se, kotrmelcem neskončí ani prudké zastavení, ale v maximální rychlosti se už hůře vyvažuje. Pípání může znamenat ještě vybité baterie. Když půjdete nadoraz, tak se kolonožka prostě za jízdy zastaví - opět to není žádná tragédie, ale leknete se. Doporučuji jednou vyzkoušet, abyste byli pro případy nouze připravení.

…zvládne to každý

To, co jsem popsal výše, bych asi označil spíše za méně přívětivý scénář. Po pár minutách jsem se základy kolonožkování naučil i já, po zhruba hodině už jsem už měl pocit, že jsem nad kolonožkou zvítězil. Mistrovství samozřejmě vyžaduje delší trénink, ale na to neaspirujeme.

Potvrdil jsem si také, že řízení zvládne „každý“. V kanceláři jsme se nakonec proháněli všichni, a když jsem půjčil kolonožku Eljet náctiletým známým, sportovněji založeným, poradili si s ní okamžitě. Při prvním postavení zavrávorali jako já (což mě trochu škodolibě zahřálo u srdce), ale pak mi zazvonil mobil, a když jsem za 20 sekund zavěsil, jezdil kolem mě už kamarád teenager naprosto suverénně. A rychle. No nenaštvalo by vás to?

O aktivaci gyroskopu a nabití informují diody uprostřed plošinky, bezpečnosti pak napomáhají modrá světla.

Nejlepší je rovný povrch

Jízda má nicméně několik omezení. Dojezd bych výrobci i věřil. Kilometry změřené nemám, ale nabíjel jsem až po několika hodinách intenzivního blbnutí. Maximální rychlost 16 km/h je také reálná, i když vyhrazená profíkům. V takových tempech se už hůř udržuje balanc a potřebujete správný povrch. Spíše teoretické je také stoupání pod úhlem 25°. Kolonožka leckterý kopec vyjede, ale schodiště před domem na ní nezdoláte. Přesto svou silou překvapí.

Největším omezením je povrch, který by měl být pokud možno rovný. Se spárami na dlažbě si samozřejmě kolonožka poradí, ale ideální je rovný asfalt – já si nejlépe a nejrychleji zajezdil na školní chodbě a v podzemních garážích. Dlažební kostky už neustojíte, možná na offroad modelu, a vyšší překážky, jako jsou obrubníky, pochopitelně nepřekonáte. V parku se klidně projedete, ale ne přes chodník prorostlý kořeny. Leda byste byli hodně zkušení.

Můžete samozřejmě kromě rovného chodníku jezdit i po silnici. Měli byste vědět, že kolonožka není vozidlo, a zůstáváte tedy chodcem, ale pokud si věříte, bývají i naše silnice dostatečně rovné. Nebo si pořiďte zmiňovaný offroad model s většími kolečky.

Všechny tyto povrchy koloběžka zvládla, ale nejpohodlnější je samozřejmě hladký a rovný asfalt nebo beton.

Verdikt: Zábava, která může být i praktická

Nikdy mě nelákal skateboard, i kolo je pro mě spíš dopravní prostředek než vášeň, ale u kolonožky musím uznat, že blbnout na ní – nejlépe s kamarády – je zábava. Můžete závodit, můžete se točit na místě, bláznivější z vás můžou zkoušet, jaké nerovnosti ještě ustojíte…

Taky samozřejmě můžete na kolonožce opravdu cestovat, například do práce nebo do školy. Podmínkou je dostatečně rovná cesta. Pokud třeba bydlíte na předměstí a do školy chodíte po nových silnicích v klidném sousedství, je hoverboard naprosto ideální. Taky může ušetřit čas, protože je jízda na ní rychlejší než pěší chůze.

A pokud si myslíte, že jde jen o hračku pro teenagery, vězte, že za jedno z nejlepších využití považuji přesun po interiérech. Školy (tedy s většími dětmi), nemocnice, letiště, sklady, tovární komplexy… Tam všude jsou dlouhé a dokonale rovné chodby a haly, kde by se kolonožka dobře a bezpečně řídila. V takovém případě povyšuje z nesmírně zábavné hračky na užitečného pomocníka.