Herní koutek 4: Recenze Watch Dogs 2

Na hackery a elektroniku ve filmech a hrách napadala spousta klišé. Třeba že úroveň schopností hackera se měří podle rychlosti psaní na klávesnici, že děti jsou nejlepšími hackery a heslo se dá uhodnout do tří pokusů. Schválně se koukněte na tento seznam filmových klišé, dobře se pobavíte.

Temná serverová farma, šátek přes tvář a modře svítící monitor. Přesně jako ve  „skutečnosti“.

Velký bratr bydlí v San Franciscu

		„Jsme hackeři. Všechny přechytračíme a máme tu největší odvahu.“ Nadsázka Watch Dogs zabalená do jedné věty...
		Právě jsem se z kamery nahackoval do telefonu negramotného telemarketéra na částečný úvazek. Jaké asi byly požadavky zaměstnavatele na pozici?

O Watch Dogs jste určitě slyšeli. Hra, která byla před prvním dílem prezentovaná jako přelomová akce v otevřeném světě, kde můžete nahackovat  všechno, co používá elektřinu, semafory počínaje a bezpečnostními terminály konče. První díl nedopadl vyloženě špatně, ale byl mu vytýkán primitivní příběh, mizerný model řízení aut a hlavní hrdina Aiden Pearce taky moc charisma nepobral.

Jenže Watch Dogs 2 mají na svědomí kluci z Ubisoftu. Přesně ti, co nás namlsali ukázkami na Assassin’s Creed, ale potenciál hry odemkli až druhým dílem. Paralela s Watch Dogs je docela očividná. Obě hry pracují s parkourovým pohybem v otevřeném městě, kde plníte příběhové i postranní mise, koukáte na hru z pohledu třetí osoby a když nevíte, kam dál, zapnete si speciální mód vidění, který zvýrazní možnosti interakce v okolí.

Hra se odehrává v San Franciscu, které přešlo na informační systém ctOS. Ten řídí každou maličkost ve městě, jak jinak než k prospěchu a blahobytu prostých obyvatel. Marcus Holloway však mezi ně nepatří – ctOS ho na základě prediktivních algoritmů nařknul ze zločinu, který nespáchal. Jakmile jsem tuto větu zaslechl, vytáhnul jsem pomyslný poznámkový blok a začal si odškrtávat klišé o hackerech.

Klišé na každém kroku...

Marcus má 24 let, ale potřeboval drsnou přezdívku. Takže si říká Retr0. Až mu bude sedmdesát, jistě bude na tento nick ještě pyšnější. Proto asi nepřekvapí, že je zároveň i geniálním dítětem a akrobatem.

Už v první misi, kdy máte z databáze ctOS odstranit své osobní záznamy, je narážek na Marcusovo „božství“ habaděj. Slyšíte chválu, že daleko jako vy se ještě nikdo nedostal. Což by bylo milé povzbuzení jen v případě, kdybyste nevěděli, že vaším triumfem bylo proplížení se za zády pěti znuděných pánů z ostrahy, při kterém vám pomáhaly bezpečnostní kamery, kterými se můžete rozhlížet, ale detekce se od nich nedočkáte.

První dojmy byly proto hodně rozpačité. To jako vážně je tím elitním hackerem chlapeček, jehož největším dobrodružstvím je procházka po parkovišti? To jako vážně není ctOS zálohovaný? To jako vážně proti zlovůli systému bojuji, že zmlátím každého, kdo bude stát mezi mnou a klávesnicí?

Cyberdriver! Podobnost s Knightriderem čistě náhodná. Přesně tohle auto mi řeklo, že Devon von Devon je hezčí a tmavší. Umělé inteligence zkrátka tohle auto moc nepobralo.

...ke hře skvěle ladí

Když se ale můj hacker po první misi opil jak zákon káže, vyprávěl o nadvládě systému, aby se následně probudil jen v nátělníku a růžových trenkách, došlo mi, že snad ani Ubisoft to nemohl myslet tak vážně. Hlášku „Nejsem hipster“ jsem z Marcusových úst bral jako potvrzení, že mám Watch Dogs brát s rezervou. Ve chvíli, kdy otevřete satiře dveře, zjistíte, že se vývojáři piplali s neuvěřitelnými detaily, na které budu hrozně rád vzpomínat. Třeba jak kluci kradli parodii Knightridera, jak mě jistý zaměstnanec ze Silicon Valley ubezpečoval, že autonomní auta, se kterými jsem závodil, jsou naprosto bezpečná větou „Jen občas jim vybuchují baterie. Ale to je normální, takže jsou bezpečná.“ nebo když mě v obchodě s motorkářskou módou přivítala hláška „Nos to, jako bys to ukradl.“ Prostě kolotoč referencí na filmy, počítačové hry, stereotypy, cokoli vás napadne.

Hacker hackuje stroje, sociální inženýr lidi

Ale nemyslete si, že jsou Watch Dogs 2 jen bohapustá komedie. Město má co nabídnout. Hodiny můžete strávit průzkumem města, procházet různá zákoutí a odposlouchávat cizí konverzace. Zjistíte ale, že v prvních minutách hry jste poměrně limitovaní a strážci zákona jsou pozorní. Auto ukrást můžete, ale spustíte alarm a možnosti hackování do ctOS jsou přeci jen ještě omezené.

Rozhodnete se proto investovat do svého rozvoje. Nabyté zkušenosti můžete transformovat do vylepšení schopností v několika oblastech. Akčně zaměření hráči se pokusí zvýšit přesnost a rychlost ovládání zbraní, hračičkám bych doporučil sociální inženýrství, které vám na vyšších úrovních umožňuje třeba poslat policii přímo na dvorek nepřátelskému gangu a postarat se až o přeživší. Jako u každého RPG, i tady platí, že některé schopnosti využijete při každém stylu plnění úkolů, jiné můžete v klidu přeskočit.

Pokaždé ale platí, že Marcus není Rambo a pár zásahů ho spolehlivě odrovná. Násilným průnikem jen málokdy uspějete, kolikrát jsem musel utíkat z přestřelek, abych zachránil holý život. A jsem za to rád, protože přídomkem „stealth“ se honosí spousta her, ale většinou v nich není problém po prozrazení vytáhnout zbraň a rozpálit hlaveň do ruda bez postihu.

Veškerá administrace postavy probíhá skrz mobilní telefon. Ne váš, ale ten virtuální. Funguje jako smartphone, který nosíte v kapse, jen aplikace se jmenují jinak. Místo Google map máte Nudle mapy, místo Shazamu SongSneak atd. Přes další appku spouštíte postranní mise a nepovinné úkoly, přes jinou si můžete objednat auto, ve třetí si prohlédnete nasbírané fotky. Jako ve skutečnosti.

Do přehrávače se vám přidávají skladby, které zaslechnete v okolí a identifikujete. Slouží k tomu aplikace SongSneak. Chce to pořádné repráky, protože soundtrack je nabitý hity.

Ovládnul jsem svět pěti tlačítky

Důležitým aspektem všech her je hratelnost. Můžete mít sebekrásnější grafiku a špičkový soundtrack, ale když bude hra prošpikovaná chybami a kostrbatým ovládáním, zahodíte ji. Minimálně na klávesnici a myši frčí Watch Dogs 2 jako po másle.

Kromě klasické kombinace WASD a dvou tlačítek myši stačí prakticky jen pět dalších tlačítek. Zmáčknutím kolečka na myši aktivujete hackování a čtyřmi dalšími klávesami zvolíte, jaký výsledek má nabourání systému mít.

Samozřejmě vám nic nebrání každému předmětu v inventáři přiřadit klávesovou zkratku, ale když se umíte schovávat, není kam spěchat a jedno tlačítko pro ovládání inventáře poslouží stejně dobře.

Pohyb postavy je jednoduchý, dá se říci zjednodušený Assassin’s Creed. Marcus běhá, kam mu ukážete, plížení spoléhá na tlačítko, kterým skáčete z krytu do krytu, a k chybám dojde jen výjimečně ve spěchu. Snad jen fandové Ezia Auditore budou zklamaní, že pan Holloaway nemá geny Spidermana a na tři metry vysokou zeď se nevyškrábe. Do hry se tak nenásilně dostává další minihra stylu „Jak se tam mám dostat?“ Řešení má mnohá, stačí jen přemýšlet.

Právě jsem se dálkově ovládanou plošinou vyvezl na střechu domu pro trofej, kterou jsem našel přes kameru dronu.

Svobodu herního stylu nejlépe popisují jednotlivé scénáře. V jednom úkolu jsem měl třeba stáhnout data z mobilu jednoho gangstera. Jeho rajón byl oplocený vysokou zdí a přestřelka se čtyřmi jeho kumpány nedávala vysokou naději na výhru. Proto jsem do hry zapojil prostředí. Celou zónu jsem uzavřel proražením parovodu, aby mě nikdo při akci nerušil. První bylo třeba zbavit se posluhovače schopného přivolávat posily. Naboural jsem se proto do rozvodné skříně a změnil ji na elektrickou past. Pak z ní stačilo vypustit zvukový signál k nalákání a hned bylo o jednoho zločince méně. Druhý kumpán se vydal zkontrolovat, co se stalo a rovnou dostal šipku z paralyzéru.

I selfie si můžete pořídit, někdy i za odměny. Nezapomeňte proto na slušivé oblečení a úsměv!

Třetí bídák se začal bát o své zdraví a preventivně se schovával za rohem. To neměl dělat, protože nahackováním kamery jsem si jeho skrýš pohlédl z jiné strany a zjistil jsem, že ho dokážu zabarikádovat, pokud přeparkuju náklaďák. Naboural jsem tedy jeho dálkové ovládání a vyřadil ze hry. Co s tím posledním? Vlastně nic. Jen jsem se k němu proplížil tak blízko, abych zjistil, že je to jen bezdomovec s kradeným mobilem.

A teď si vezměte, že na podobnou situaci jsem narazil v prvních dvou hodinách hry, kdy jsem ještě nedokázal ovládat vysokozdvižné vozíky, neměl jsem kvadrokoptéru a nedokázal jsem ani zalarmovat místní policii! U plánování podobných akcí můžete trávit hodiny, až vás bude bolet zadek, jestli nemáte hodně pohodlnou židli. Nejlepší na tom ale je, že vymyšlené strategie v 95 % případů skutečně fungují a máte z nich opojnější pocit, než z vystřílené lokace.

Jiné a svobodnější, než čekáte

Watch Dogs 2 se na první pohled tváří jako klasická městská akce, střídající honičky v autech s přestřelkami a příběhovými videosekvencemi. Pod rouškou klasických schémat se ale ukrývá mnohovrstevnatý kolos, který se s prodlužující herní dobou dále rozrůstá.

Je na vás, jestli do San Francisca přijedete nakopat servery technokratickým korporacím, nebo se budete bavit kombinováním herních principů a všudypřítomnou ironií.