Reportáž z DATART DOPRAVY: Jdeme dál než za první dveře

Přicházím do areálu a Počernice rázem ožívají. Posádky modrožluté flotily si vychutnávají poslední minuty před cestou, jejich vozy jako by si daly sraz se svými pány. Každé auto má přidělenou svou trasu s rozpisem míst a časů, podporu celému systému dopravy zajišťuje mobilní aplikace v chytrém telefonu, ze kterého posádky volají budoucím majitelům.

I doprava je o lidech

Do parády si mě bere posádka ve složení Bořka a Marka. Potkávám je už s naloženým vozem. Koukáme na rozpis služby a hned první položka je instalace myčky. Bořek proto běží pro vrtačku, zpovídám proto zatím Marka první otázkou, která by mě jako zákazníka napadla:

Nemůžou se při transportu spotřebiče poškodit?

Marek: „Ne, technika je na korbě pevně připoutaná, myslíme i na její vyvážení při nakládání, aby se auto pokud možná nehoupalo, celá korba je prachotěsná. Podlaha je zpevněná, stěny jsou obložené kobercem, tlumení napomáhá vložená fólie a ještě jsou spotřebiče připásané. Dokonce jsme do flotily zařadili i klimatizované vozy, kterými můžeme zavážet televize i při teplotách pod nulou. I vykládání je bezpečné, auta jsou vybavena plošinou.“

Pět minut na to volá paní s myčkou, že se jí dnešní závoz nehodí. Voláme proto druhému adresátovi v pořadí, jestli se můžeme objevit dřív. V domnění, že získáváme časový náskok, vyrážíme.

Ráno je kolem centrálního skladu pusto. Na „nádvoří“ postávají zbývající žlutomodrá auta, která ještě nevyrazila za zákazníky.

Dá se předepsaný rozpis stíhat?

Bořek: „Většinou ano. Zákazníkům volají přímo posádky vozů, které mají nejlepší přehled o čase, kdy dorazí. Dříve zákazníky informovala infolinka, ale ukázalo se, že to není optimální řešení. Někdy se ale celý harmonogram nabourá. Třeba právě teď, ta paní. Někdo si zodpovědně bere dovolenou na celý den, jiný přijde dokonce o čtvrt hodiny později – my se musíme snažit vyvažovat výchylky na obě strany.“

Jako kdyby jeho slova potřebovala důkaz, zařazuje se přepravní Mercedes do menší kolony. Z okénka máváme sousední posádce, která nás však brzy opouští, ve městě na sebe ale naráží auta DATARTu docela často. Bodejť by ne, když jich je přes třicet.

Dokážete se dopravním problémům vyhnout?

Bořek: „Jde to, ale chce to cvik. Časem člověk zjistí, kudy se kde dá co objet, navíc velkému autu dávají řidiči většinou přednost. Asi budíme respekt (smích).“

Marek: „Bez navigace by to bylo horší. Používáme Navitel, který doplňujeme o Google Mapy, často využijeme i Waze, který hlásí úzká místa a nehody.“

Koukáme do rozpisu, první destinací je Smíchov, Meet Factory, kde odevzdáváme dvě pračky a sušičku. Koukám po okolí a vidím dvě auta pověšená na hřeby zatlučené do fasády, posprejovaný plot, žiletkový drát, po blízké silnici se loudá cosi mezi traktorem a vysokozdvižným vozíkem.

Posádka se podívá i na hodně bizarní místa. Minimálně po fyzické stránce je však na obranu cenného nákladu připravena.

Jezdíme po celé republice

Pánové mezitím vykládají zboží. Snažím se pomoci přistrčením rudlu, ale kluci si mezitím poradili bez něj – u těžších spotřebičů ho využijí, pračku ale dokážou z korby sundat i sami.

Kolik toho denně odnesete?

Marek: „Tunu, tunu a půl, jak kdy.“

Bořek: „Na těžké elektro máme elektrický rudl, ale ten jsme dneska ani nebrali, nebude potřeba.“

Při pohledu na ledničku připoutanou v rohu přepravního prostoru lehce pochybuji. V duchu mezitím počítám s denní statistikou: přibližně patnáct jízd denně, sto kilometrů, dvě až tři zastávky na centrálním skladu, dvanáct litrů na sto kilometrů… „Nasedat,“ vytrhne mě Marek ze zamyšlení. Tentokrát jsme nemuseli spotřebiče montovat, takže je předání otázkou pěti minut.

Myslel jsem, že elektro rovnou i namontujete…

Bořek: „Namontujeme, ale tady si instalaci neobjednali, u firem je „doručení za první dveře“ časté. Naopak v domácnostech si montáž s předvedením objednávají běžně. To pak přivezeme zboží až do bytu, zapojíme přívody elektřiny, odpadu, co je potřeba a uvedeme elektro do provozuschopného stavu.

Pak vozíme ještě expresy, to jsou objednávky vytvořené do čtyř hodin, které jsou ještě ten den doručeny.“

Marek: „Někdy jdeme se sporákem nahoru a druhým dolů. Vozíme totiž i staré spotřebiče k likvidaci.“

Kolona. Zdaleka ne první, ani poslední - vyhnout se jí je těžké i s moderní technikou. Zboží je v nákladovém prostoru kvůli stabilitě namačkáno, trošku to připomíná tetris.

Kdo by chtěl nosit ledničku do čtvrtého patra?

Jaký typ spotřebičů je na přepravu nejhorší?

Marek: „Asi myčky. Namontovat na vodu, odpad, elektřinu, to chvíli zabere.“

Nakonec to tak hrozné není. Opouštíme Prahu, jedeme do Rudné, kde si paní objednala myčku. Otevírá nám dveře na zahradu a ukazuje cestu, my zatím obouváme návleky na boty. Nakonec ale myčka stejně putuje oknem v přízemí – manžel takto prý stěhuje i nábytek. Má pravdu, Electrolux stojí vedle kuchyňské linky během dvou minut. Dalších deset minut kluci uvolňují přepravní šrouby upevňující při transportu pohyblivé části a montují.

Předvedení se ale maličko zpozdí. Výrobce sice přidal k myčce tablety, ale sůl by si měl zákazník koupit sám. Teprve teď se dozvídám, že s sebou posádky vozí i základní příslušenství na prodej. Teď se hodí.

Cesta oknem byla kratší, než po dvorku a skrz celý dům. Po instalaci je čas na předvedení funkcí. I proto posádky DATART DOPRAVY vozí i příslušenství.

Nediví se zákazníci, když k nim jdete jak na prohlídku hradu?

Marek: „Když je venku hezky, někdy ano. Ale jak je mokro, berou to jako příjemné překvapení. V bytě po nás nemá zbýt nic jiného, než to, co si zákazník koupil, zbytek odvážíme. Dělá to příznivý dojem, když nemusíte pronášet věty jako: „Tu krabici si radši nechte, tu byste mohli potřebovat při reklamaci.“ Žádné takové… Navíc je lepší, když si berete návleky automaticky, aspoň na ně nezapomenete.“

Je tahle práce fyzicky náročná? Snaží se vám lidi pomáhat?

Část flotily DATART DOPRAVY pro Prahu 9 v plné parádě. Běžně ji ale pohromadě nepotkáte...

Bořek: „Když vozíme varné desky, je to v pohodě. I velká bílá (velké domácí spotřebiče, pozn. autora) se dá zvládnout. Na rudl se dá naložit prakticky všechno. Horší jsou takové ty malé pohyby, když táhnete sporák po korbě, když se vytáčíte s lednicí na schodech. Třeba pračky jsou relativně lehké, ale nasčítá se to.“

Marek: „Celá ta práce je o lidech. Někdo chápe, že se náš příjezd nedá naplánovat na minutu přesně, někdo ne. Občas se s pomocníky setkáme, ale většinou to moc nepomáhá. Myslí to dobře, ale praxe jim chybí…“

Bořek: „Třeba chtějí podržet dveře, ale my se do nich kvůli nim nevejdeme. Tak nám je pak pustí na záda. Lepší je, když se jen koukají, není to neslušnost.“

Marek: „My jsme za nošení placení, oni ne. Horší je, když ani nevíme, do kterého patra půjdeme a jestli je v domě výtah.“

Bořek: „Máme krátký a dlouhý týden, dvanáctky. Nejlepší je, když nám na odpoledne zbydou jen menší kusy. To pak stihneme po obědě uklidit v autě. Většinou je ale největší nápor na večer, kdy se lidi vrací z práce.“

Marek: „Logicky, že jo…“

Bořek: „A víkendy. Vozíme do devíti večer, sedm dní v týdnu včetně svátků. Jen pátky jsou horší, kvůli dopravě.“

Pomalu zjišťuji, že by pánové zvládli rozhovor i bez mé přítomnosti. Řidiče DATARTu dělají poměrně krátce, ale je na nich vidět, že praxi získali rychle. Témata střídají rychle, ale v přestávkách v konverzaci kontrolují svou polohu, harmonogram rozvozu nebo časy, kdy oznamují svůj příjezd.

Mezitím dorážíme na radnici ve Stodůlkách. Paní vybíhá ze dveří, Bořek jí odváží ledničku, pro druhou si zajede její kolega. Opět se potvrzuje, že instituce většinou volí instalaci vlastními silami. A naopak. Další zastávkou je domácnost na Střížkově, kde do prvního patra pánové vezou ledničku, sušičku, sporák a mikrovlnku – to by rodina montovala hodně dlouho a do auta by se čtyři kusy taky vešly těžko.

Dozvídám se jedno z tajemství práce řidiče DATART DOPRAVY: kovové ledničky ve spojení s polystyrenovým obložením tvoří dost statické elektřiny a občas dostanou ránu.

Fyzička je potřeba, vytočit se s dvoumetrovou ledničkou na schodech není práce pro slabochy. Hrubá síla bez rozumu ale nestačí, chce to cit i znalosti - třeba které šrouby se musí odstranit a které drží pračku pohromadě.

Kolik vlastně taková doprava stojí?

Bořek: „Čím více spěcháte, tím více platíte. Pokud trváte na urgentním doručení týž den, připravte si pětistovku, jinak jsou ceny nižší, většinou dvě nebo tři stovky. Záleží, kdy objednávka vznikla a kdy ji máme doručit. Za tu námahu to stojí, navíc spousta spotřebičů vyžaduje pro uznání případné reklamace certifikovanou montáž, kterou my dokážeme zařídit, ale běžný smrtelník ne.“

Marek: „Párkrát se stalo, že jsme museli někoho nechat pod schody s americkou lednicí samotného. Je to nepříjemné, ale nejde, abychom nosili a instalovali elektro jen z dobré vůle. Zabere to čas, nabourá plány a na další adresu bychom dorazili pozdě. Bohužel někdy zákazníci hrají na city, říkají: „Když už jste tady…“ Není problém odvézt pračku až do výtahu, i když máme v rozpisu dopravu standardní, ale dělat z toho home delivery nejde. Ty dvě služby je třeba rozlišovat. Standardní doprava znamená za první dveře, DATART DOPRAVA je až do bytu se vším všudy.“

Už nás i vítali jako hrdiny…

Pomalu míříme zpátky na centrální sklad pro další náklad a další kolo rozvozu. Marek tahá zpod sedačky láhev s vodou, doteď jsem nevěděl, kde všude Mercedesy úložné prostory mají – v létě je za zadní nápravou dokonce malá nádrž na vodu. S vědomím, že má cesta s DATART DOPRAVOU pomalu končí, pokládám pár posledních rychlých otázek.

Poznáte po telefonu, ke komu jedete?

Marek: „Zkoušíme to, ale vždycky, když už si s odhadem věříme, spleteme se.“

Chválí si vás?

Marek: „Jo, jsou rádi. Hlavně když jim podáme manuál, oni listují na stránku s návodem a my je z jejich bezradnosti vysvobodíme (smích). Díky nám mohou prát, dokonce čekají už s nachystaným prádlem!“

Bořek: „A odvoz starých spotřebičů. Víš vůbec, kam bys je sám vezl?“

Poníženě konstatuji, že nikoli.

Samozřejmě po sobě musíme odklidit. Překvapivě dneska nevezeme žádný spotřebič zpátky k ekologické likvidaci.

Baví vás to?

Marek: „Jsou horší dny, kdy nám hned první zákazník naboří celodenní plán, ale většinou je to v pohodě. A sranda.“

Bořek: „Třeba když pán neměl prostor pro hadici od myčky, tak vzal šroubovák a přímo před námi si ten otvor prorazil skrz zeď.“

Marek: „Nebo když si pán postavil lednici vedle sprchového koutu a umyvadla do 1+kk a ani nemohl otevřít dveře. Tak řekl, že to umyvadlo posune. Ale komentovat to nemůžeme, nikdy nevíme, jaké plány majitel s bytem a jeho zařízením má. Třeba tenhle měl i sousední byt a chtěl je spojit. Musíme se chovat profesionálně.“

Ví dispečink, kde právě jste?

Bořek ukáže na krabičku na čelním panelu a prohlásí dramaticky: „Ví.“

Nechávám pány debatovat o jejich plánech na oběd a odpojuji se. Krátké potřesení rukou, oni míří do skladu, já metrem na centrálu. Z celého dne jsem si odnesl několik věcí. Už třeba vím, že posilovnu můžu vynechat, protože mi myčku do nového bytu odnesou jiní. Až odpoledne jsem zjistil, že jsem si odnesl i návleky na boty. Pardon, hoši!